Dějiny augustiniánské kanonie ve
Šternberku 1371-1784
Řád řeholních kanovníku sv.
Augustina přivedený do Čech pražským biskupem Janem IV. z Dražic ve 30. letech
14. století, pronikl ve druhé polovině téhož století i na Moravu. První
moravskou fundací se stala kanonie Zvěstování Panny Marie ve Šternberku, kterou
založil dne 4. března 1371 tehdejší majitel šternberského panství Albert II. ze Šternberka,
arcibiskup v Magdeburku a rádce císaře Karla IV. Prvních čtrnáct řeholníků, příchozích z mateřského
kláštera v Roudnici nad Labem, bylo v čele se svým představeným proboštem
Václavem nejprve usazeno na faře při starším městském kostele sv. Jiří (první
zmínka o farnosti pochází z roku 1296) a po dokončení výstavby nového konventu
v 80. letech 14. století se řeholníci definitivně přemístili do prostor nové
kanonie na mírném návrší při severním okraji města. Jednalo se o gotický
dvoulodní kostel Zvěstování Panny Marie, k němuž na jižní straně přiléhala
kvadratura
a nepříliš rozlehlé konventní budovy. V
důsledku určitých neshod a problémů s přesunem řeholníků do nového konventu
byla kanonie de facto podruhé založena v roce 1384 synovcem někdejšího
magdeburského arcibiskupa a prvního zakladatele Petrem ze Šternberka a počet
kanovníků byl zvýšen na 25 členů. Kanovníci převzali do správy šternberskou
farnost, farní školu a špitál při kostelíku Očišťování Panny Marie na předměstí
Šternberka.
Kromě kanonie ve Šternberku byl řád na
Moravě uveden díky Beneši z Kravař do města Fulneka (1389), kde byla vystavěna
kanonie s kostelem Nejsvětější Trojice a roku 1391 byla poslední předhusitská
fundace tohoto řádu provedena (za přispění Petra z Kravař) v městě Prostějově,
kde byla kanonie zasvěcena nově zavedenému svátku Navštívení Panny Marie.
Augustiniánští kanovníci představovali na přelomu 14. a 15. století v moravském prostředí nový reformně působící řád zaměřený na duchovní správu v
městském prostředí. Představitelé řádu vystupovali proti tehdejším církevním
zlořádům a snažili se o nápravu poměrů v předhusitské církvi, jak dosvědčují
například dochovaná postila neznámého šternberského augustiniána nebo Výklad
žalmů a kantik sepsaný druhým šternberským proboštem Bedřichem.
Husitské války velmi těžce postihly
šternberskou kanonii, podobně jako i mnohé jiné kláštery na Moravě. Řeholníci
se vrátili do zničeného kláštera na počátku 50. let 15. století a započali s
jeho postupnou obnovou a opravou klášterních statků. Úspěšná vláda probošta
Mikuláše Veleka byla odměněna roku 1489 právem užívat jeho nástupci v rámci
klášterních bohoslužeb pontifikálních odznaků (mitra, berla, pontifikální
rukavice atd.). Rozvoj kláštera, který spolu s kanonií ve Fulneku a Olomouci
(zde vznikla kanonie na konci 15. století) přistoupil počátkem 16. století k
Lateránské kongregaci, byl pozastaven v roce 1538 jeho požárem a kritickým
nedostatkem řeholníků, se kterým bojovala v pohusitském období většina českých
a moravských klášterů. Do hluboké krize upadl klášterní život ve druhé polovině
16. století v důsledku pronikání protestantismu. Probošt Šalomoun odpadl k
herezi a z téměř prázdného konventu utekl. Jeho nástupce, postulovaný Bedřich
Boříkovský, svým prostopášným životem klášter zcela zadlužil. Podobná situace
byla v této době také ve zbylých kanoniích ve Fulneku a Olomouci.
Teprve olomouckým biskupem Stanislavem
Pavlovským postulovaný probošt Jan Rozenplut ze Švarcenbachu dokázal vyvést
kanonii z nejhoršího úpadku v prostředí konfesijně luteránského města
Šternberka. Rozenplut patřil k elitě tehdejší moravské církve a špičkám české
katolické protireformace. Jeho nejznámějším dochovaným dílem, na kterém
pracoval po čas vedení šternberské kanonie, je v roce 1601 vydaný první tištěny
katolický kancionál, jenž v době konfesijních sporů mezi katolíky, protestanty
a jednotou bratrskou na počátku 17. století představoval jeden z kroků
katolické církve v rámci počínající se rekatolizace. Chronický nedostatek
noviců v augustiniánských kanoniích způsoboval, že do poměrů v kanoniích
zasahoval často olomoucký biskup. Projevovalo se to zejména dosazováním nových
proboštů, kteří na počátku 17. století pocházeli především z kruhů blízkých
biskupovi. Ve Šternberku tak byl například jmenován v roce 1602 proboštem
sufragán olomouckého biskupa kardinála Dietrichsteina Melchior Pirneus z Pirny.
Do celkového vývoje kanonie opět velmi silně zasáhly válečné události let
1619-1650. Klášter utrpěl při dánském tažení a později v době švédské okupace.
Po odchodu švédských vojsk v roce 1650 nastala pomalá obnova zdevastované
kanonie.
Z hlediska stavebního vývoje současného
objektu kanonie mělo největší význam působení posledních šesti po sobě jdoucích
proboštů. V letech 1718-1723 využil prelát Patrik Vavřinec Lehmann dovedností
zednického mistra Karla Antonína Reiny k výstavbě
budovy prelatury, která byla obydlím barokních prelátů 18. století. Díky
kontaktům dalšího šternberského probošta Patrika Jana Meixnera s vídeňským
divadelním inženýrem a dekoratérem Antoniem Nicolaem Beduzzim došlo na přelomu 20. a 30. let 18. století k navržení a vybudování zahradního letohrádku, který byl skvostnou ozdobou
nové a rozsáhlé konventní zahrady. Snad největšího významu pro zdejší kanonii
dosáhl uničovský rodák, prelát Jan Josef Glätzl, který byl v letech své
proboštské funkce (1734-1757) intenzivním stavitelem a dobrým správcem klášterního
majetku. Nejprve v letech 1736-1740 zbudoval podle projektu geometra Matyáše
Wagnera
zahradní křídlo nového konventu v němž
se nacházel monumentální letní refektář pro 25 kanovníků vyzdobený olomouckým
malířem Janem Kryštofem Handkem. Handke se podílel na výzdobě celého komplexu
konventních budov včetně proboštství a letohrádku již od počátku 30. let 18.
století se sochařem Filipem Sattlerem. Na Sattlerovo místo nastoupil po roce
1738 v rámci spolupráce s Handkem další olomoucký sochař Jan Kammereit, který
pro klášter vyzdobil interiéry pokojů a v roce 1744 vytvořil pro právě
dokončenou fasádu západního křídla
sochu Krista – Spasitele
se znakem stavebníka Jana Josefa Glätzla. Dovršení přestavby
konventních budov spadá do let 1745-1748, kdy bylo postaveno východní křídlo
orientované k městským hradbám, které
musely být v důsledku rozšíření kláštera částečně zbořeny. Probošt Glätzl byl
stavebně činný i na klášterních statcích. Nejprve postavil na konci 40. let 18.
století nový filiální kostel spravovaný augustiniány v obci Štarnov a ve stejné
době zbudoval podle Wagnerova
projektu také klášterní farní kostel v obci Výšovice, kde v první polovině let
50. vystavěl také novou letní rezidenci v jádru hospodářského dvora. Podobně ve
stejné době zbudoval novou rezidenci na statku v obci Žerotín s vnitřní kaplí
sv. Josefa. Celkové dokončení přestavby klášterního komplexu ve Šternberku bylo
završeno výstavbou nového konventního kostela
. Stavbu inicioval roku 1775 šternberský rodák,
probošt Aurelius Jan Augustin
podle návrhu brněnského architekta Františka Antonína Grimma.
Kostel
byl
stavebně dokončen posledním proboštem kanonie Ondřejem Tempesem, který jej
benedikoval dne 16. listopadu roku 1783, pouhý rok před zrušením kláštera. Z
hlediska umělecké výzdoby, provedené ještě před zrušením kanonie si zaslouží
pozornost především rokoková výmalba interiéru, která je největším a zároveň
posledním freskovým dílem prostějovského malíře
Františka Antonína Sebastiniho
. Zajímavou prostorou farního kostela je boční
kaple Panny Marie Pomocnice
postavená zároveň s novým
kostelem. Kaple určená jako místo posledního odpočinku zakladatelů kanonie
Alberta II. a Petra ze Šternberka byla také v souvislosti s interpretací tamní
Sebastiniho
nástropní freskové výzdoby místem silného kultu Panny Marie
Pomocnice – ochránkyně obyvatel města před válkou a morem.
Hlavní oltářní
obraz kaple je barokní kopií obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase
Cranacha st., pochází ze staršího konventního kostela a je dílem malíře Jana
Kryštofa Handkeho.
Vybavení
kostela a farnost po sekularizaci augustiniánského řádu do roku
1972
Po zrušení augustiniánské kanonie v
září roku 1784 zůstal nově dokončený kostel spolu s bývalou budovou proboštství
v majetku církve (zbylé konventní budovy byly rozděleny mezi čtyři soukromé
vlastníky). Stavebních změn, které v menší míře pokračovaly po roce 1784,
se dočkal i prostor před průčelím kostela, kde bylo v roce 1791 zbudováno
monumentální schodiště. Když byl následujícího roku postaven hlavní oltář
kostela, mohlo se konečně přistoupit k vysvěcení chrámu. Stalo se tak
přičiněním olomouckého arcibiskupa Antonína Teodora hraběte z Colloreda dne 7.
května 1792. Bývalé proboštství bylo upraveno na farní budovu pro faráře a
kooperátory, kterými byli ještě po nějakou dobu někdejší členové řeholní
komunity. Díky úsilí zdejšího faráře Matouše Aloise Bernartha (1786-1798),
dřívějšího řeholního kanovníka, byl kostel dále vybavován vnitřním zařízením a zároveň
několik obrazových pláten z provenience bývalého kláštera se podařilo uchránit
před dražbou jako součást majetku kostela. Zmínky zasluhuje v této souvislosti
především rozměrné plátno Jana Kryštofa Handkeho – Klanění tří králů,
vytvořené v roce 1746 pro klášterní refektář nebo soubor čtrnácti oválných
obrazů svatých Pomocníků vytvořený tímtéž malířem již v roce 1719.
Nynější
hlavní oltářní obraz Zvěstování Panny Marie ve farním kostele,
pocházející ze staršího konventního kostela, je dílem vynikajícího barokního
malíře a řeholního člena olomoucké augustiniánské kanonie druhé poloviny 17.
století P. Antonína Martina Lublinského.
K pracím na interiéru kostela
byl na
přelomu 18. a 19. století přizván brněnský sochař Ondřej Schweigl, který v
závěrečném období své tvůrčí aktivity provedl v roce 1800 čtveřici bočních
oltářů kostela z nichž první dva jsou mistrnými kamennými reliéfy (oltář sv.
Kříže a Poslední večeře Páně). Další dva oltáře (sv. Augustina,
sv. Jana Nepomuckého) byly doplněny obrazy uvedených světců, jejichž
autorem byl Josef Winterhalder ml. Dále se Ondřej Schweigl podílel na realizaci
kazatelny a soch hlavního oltáře sv. Lukáše a proroka Izajáše.
Z duchovních správců šternberské
farnosti je třeba připomenout především vynikajícího znalce a profesora
orientálních jazyků a hermeneutiky Starého i Nového zákona na teologické
fakultě olomouckého lycea P. Jana Babora působícího ve Šternberku v letech
1798-1810, který byl autorem německého překladu Nového zákona a Úvodu
ke Starému zákonu, obou knižně vydaných na počátku 19. století.
Poměrně značnými změnami prošel areál
fary a kostela za činnosti faráře Josefa Ospalda (1836-1853), který ke smutku
tehdejších měšťanů nechal strhnout někdejší klášterní letohrádek probošta
Meixnera na farní zahradě. Ta rovněž doznala velkého zmenšení kvůli stavbě
císařské cesty (dnes Opavské ulice). Roku 1847 pak za finanční pomoci
šternberských měšťanů byly pořízeny pro věž kostela odbíjecí hodiny.
Po Ospaldově smrti se stal
farářem Jeroným Hampel (1854-1867), někdejší představený olomouckého kněžského
semináře. Z finančního odkazu předešlého faráře byly již roku 1854
pořízeny nové kostelní varhany z dílny opavského varhanáře Karla Kuttlera,
které tak nahradily starší nástroj, původem z dominikánského kláštera
v Opavě. Z velké úcty k tomuto faráři byl přenesen po zrušení
městského hřbitova na počátku 20. století jeho náhrobek pod okna farní budovy.
V devadesátých letech 19.
století, díky úsilí tehdejšího faráře Ferdinanda Knirsche (1886-1898), došlo
k restaurování Sebastiniho malířské výzdoby kostela a rovněž se
přistoupilo ke zbudování nových kostelních
varhan
Karla Neussera z Nového Jičína. Velkým
neštěstím proto bylo jejich úplné zničení zapříčiněné požárem v noci z 31.
července na 1. srpna 1927. V důsledku požáru varhan byla rovněž poničena
fresková výzdoba kostela, která z větší části čeká na opravu až do
dnešních dnů.
Pohnutý životní osud a zvraty
doby prožil ve Šternberku farář Dominik Willner (1932-1945). Tento rodák ze
Svitav zde působil po mnoho let jako jeden z kooperátorů. Jako velký
znalec dějin města a bývalé kanonie publikoval mnohé články v místním periodiku.
S tím bylo spojeno i jeho silné nacionální cítění, kterým však byla tehdy
prodchnuta většina německy hovořících obyvatel města. Po nástupu nacismu a
rozpoutání druhé světové války byl, jako mnozí jiní kněží v odtržených
německých oblastech bývalého Československa, perzekvován, což roku 1943
vyústilo v jeho internaci v koncentračním táboře Dachau. Po skončení
války se již do Šternberka, odkud bylo odsouváno německé obyvatelstvo,
nevrátil. Jeho novým působištěm se stala rakouská farnost Dürnstein (zde se
shodou okolností nachází rovněž bývalá kanonie augustiniánských kanovníků), kde
v roce 1971 zemřel.
Duchovní správu šternberské
farnosti vedl poté v letech 1946-1972 Josef Pospíšil, který stál před těžkým
úkolem, vybudovat základy farního společenství z nově příchozího českého
obyvatelstva. Tento proces, ubíjený zvůlí příslušníků komunistické strany a
nedostatečnými místními kořeny nově příchozích obyvatel, se rodil jen velmi
těžce a teprve v posledních dvou desetiletích přináší mnohé
plody.
Filip
Hradil