Dějiny augustiniánské kanonie ve Šternberku 1371-1784

 

       Řád řeholních kanovníku sv. Augustina přivedený do Čech pražským biskupem Janem IV. z Dražic ve 30. letech 14. století, pronikl ve druhé polovině téhož století i na Moravu. První moravskou fundací se stala kanonie Zvěstování Panny Marie ve Šternberku, kterou založil dne 4. března 1371 tehdejší majitel šternberského panství Albert II. ze Šternberka, Náhrobek Alberta II v chrámu Zvěstování Páně arcibiskup v Magdeburku a rádce císaře Karla IV. Prvních čtrnáct řeholníků, příchozích z mateřského kláštera v Roudnici nad Labem, bylo v čele se svým představeným proboštem Václavem nejprve usazeno na faře při starším městském kostele sv. Jiří (první zmínka o farnosti pochází z roku 1296) a po dokončení výstavby nového konventu v 80. letech 14. století se řeholníci definitivně přemístili do prostor nové kanonie na mírném návrší při severním okraji města. Jednalo se o gotický dvoulodní kostel Zvěstování Panny Marie, k němuž na jižní straně přiléhala kvadratura a nepříliš rozlehlé konventní budovy. V důsledku určitých neshod a problémů s přesunem řeholníků do nového konventu byla kanonie de facto podruhé založena v roce 1384 synovcem někdejšího magdeburského arcibiskupa a prvního zakladatele Petrem ze Šternberka a počet kanovníků byl zvýšen na 25 členů. Kanovníci převzali do správy šternberskou farnost, farní školu a špitál při kostelíku Očišťování Panny Marie na předměstí Šternberka.

    Kromě kanonie ve Šternberku byl řád na Moravě uveden díky Beneši z Kravař do města Fulneka (1389), kde byla vystavěna kanonie s kostelem Nejsvětější Trojice a roku 1391 byla poslední předhusitská fundace tohoto řádu provedena (za přispění Petra z Kravař) v městě Prostějově, kde byla kanonie zasvěcena nově zavedenému svátku Navštívení Panny Marie. Augustiniánští kanovníci představovali na přelomu 14. a 15. století v moravském prostředí nový reformně působící řád zaměřený na duchovní správu v městském prostředí. Představitelé řádu vystupovali proti tehdejším církevním zlořádům a snažili se o nápravu poměrů v předhusitské církvi, jak dosvědčují například dochovaná postila neznámého šternberského augustiniána nebo Výklad žalmů a kantik sepsaný druhým šternberským proboštem Bedřichem.

    Husitské války velmi těžce postihly šternberskou kanonii, podobně jako i mnohé jiné kláštery na Moravě. Řeholníci se vrátili do zničeného kláštera na počátku 50. let 15. století a započali s jeho postupnou obnovou a opravou klášterních statků. Úspěšná vláda probošta Mikuláše Veleka byla odměněna roku 1489 právem užívat jeho nástupci v rámci klášterních bohoslužeb pontifikálních odznaků (mitra, berla, pontifikální rukavice atd.). Rozvoj kláštera, který spolu s kanonií ve Fulneku a Olomouci (zde vznikla kanonie na konci 15. století) přistoupil počátkem 16. století k Lateránské kongregaci, byl pozastaven v roce 1538 jeho požárem a kritickým nedostatkem řeholníků, se kterým bojovala v pohusitském období většina českých a moravských klášterů. Do hluboké krize upadl klášterní život ve druhé polovině 16. století v důsledku pronikání protestantismu. Probošt Šalomoun odpadl k herezi a z téměř prázdného konventu utekl. Jeho nástupce, postulovaný Bedřich Boříkovský, svým prostopášným životem klášter zcela zadlužil. Podobná situace byla v této době také ve zbylých kanoniích ve Fulneku a Olomouci.

    Teprve olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským postulovaný probošt Jan Rozenplut ze Švarcenbachu dokázal vyvést kanonii z nejhoršího úpadku v prostředí konfesijně luteránského města Šternberka. Rozenplut patřil k elitě tehdejší moravské církve a špičkám české katolické protireformace. Jeho nejznámějším dochovaným dílem, na kterém pracoval po čas vedení šternberské kanonie, je v roce 1601 vydaný první tištěny katolický kancionál, jenž v době konfesijních sporů mezi katolíky, protestanty a jednotou bratrskou na počátku 17. století představoval jeden z kroků katolické církve v rámci počínající se rekatolizace. Chronický nedostatek noviců v augustiniánských kanoniích způsoboval, že do poměrů v kanoniích zasahoval často olomoucký biskup. Projevovalo se to zejména dosazováním nových proboštů, kteří na počátku 17. století pocházeli především z kruhů blízkých biskupovi. Ve Šternberku tak byl například jmenován v roce 1602 proboštem sufragán olomouckého biskupa kardinála Dietrichsteina Melchior Pirneus z Pirny. Do celkového vývoje kanonie opět velmi silně zasáhly válečné události let 1619-1650. Klášter  utrpěl při dánském tažení a později v době švédské okupace. Po odchodu švédských vojsk v roce 1650 nastala pomalá obnova zdevastované kanonie.

    Z hlediska stavebního vývoje současného objektu kanonie mělo největší význam působení posledních šesti po sobě jdoucích proboštů. V letech 1718-1723 využil prelát Patrik Vavřinec Lehmann dovedností zednického mistra Karla Antonína Reiny k výstavbě budovy prelatury, která byla obydlím barokních prelátů 18. století. Díky kontaktům dalšího šternberského probošta Patrika Jana Meixnera s vídeňským divadelním inženýrem a dekoratérem Antoniem Nicolaem Beduzzim došlo na přelomu 20. a 30. let 18. století k navržení a vybudování zahradního letohrádku, který byl skvostnou ozdobou nové a rozsáhlé konventní zahrady. Snad největšího významu pro zdejší kanonii dosáhl uničovský rodák, prelát Jan Josef Glätzl, který byl v letech své proboštské funkce (1734-1757) intenzivním stavitelem a dobrým správcem klášterního majetku. Nejprve v letech 1736-1740 zbudoval podle projektu geometra Matyáše Wagnera zahradní křídlo nového konventu v němž se nacházel monumentální letní refektář pro 25 kanovníků vyzdobený olomouckým malířem Janem Kryštofem Handkem. Handke se podílel na výzdobě celého komplexu konventních budov včetně proboštství a letohrádku již od počátku 30. let 18. století se sochařem Filipem Sattlerem. Na Sattlerovo místo nastoupil po roce 1738 v rámci spolupráce s Handkem další olomoucký sochař Jan Kammereit, který Socha Krista Spasitele pro klášter vyzdobil interiéry pokojů a v roce 1744 vytvořil pro právě dokončenou fasádu západního křídla sochu Krista – Spasitele se znakem stavebníka Jana Josefa Glätzla. Dovršení přestavby konventních budov spadá do let 1745-1748, kdy bylo postaveno východní křídlo orientované k městským hradbám, které musely být v důsledku rozšíření kláštera částečně zbořeny. Probošt Glätzl byl stavebně činný i na klášterních statcích. Nejprve postavil na konci 40. let 18. století nový filiální kostel spravovaný augustiniány v obci Štarnov a ve stejné době zbudoval podle Wagnerova projektu také klášterní farní kostel v obci Výšovice, kde v první polovině let 50. vystavěl také novou letní rezidenci v jádru hospodářského dvora. Podobně ve stejné době zbudoval novou rezidenci na statku v obci Žerotín s vnitřní kaplí sv. Josefa. Celkové dokončení přestavby klášterního komplexu ve Šternberku bylo završeno výstavbou nového konventního kostela . Stavbu inicioval roku 1775 šternberský rodák, fotografie průčelí kostela probošt Aurelius Jan Augustin podle návrhu brněnského architekta Františka Antonína Grimma. Kostel byl stavebně dokončen posledním proboštem kanonie Ondřejem Tempesem, který jej benedikoval dne 16. listopadu roku 1783, pouhý rok před zrušením kláštera. Z hlediska umělecké výzdoby, provedené ještě před zrušením kanonie si zaslouží pozornost především rokoková výmalba interiéru, která je největším a zároveň posledním freskovým dílem prostějovského malíře Františka Antonína Sebastiniho . Zajímavou prostorou farního kostela je boční kaple Panny Marie Pomocnice postavená zároveň s novým kostelem. Kaple určená jako místo posledního odpočinku zakladatelů kanonie Alberta II. a Petra ze Šternberka byla také v souvislosti s interpretací tamní Sebastiniho nástropní freskové výzdoby místem silného kultu Panny Marie Pomocnice – ochránkyně obyvatel města před válkou a morem. Hlavní oltářní obraz  kaple je barokní kopií obrazu pasovské Madony s dítětem od Lucase Cranacha st.,  pochází ze staršího konventního kostela a je dílem malíře Jana Kryštofa Handkeho. 

 

Vybavení kostela a farnost po sekularizaci augustiniánského řádu do roku 1972                     

    Po zrušení augustiniánské kanonie v září roku 1784 zůstal nově dokončený kostel spolu s bývalou budovou proboštství v majetku církve (zbylé konventní budovy byly rozděleny mezi čtyři soukromé vlastníky). Stavebních změn, které v menší míře pokračovaly po roce 1784, se dočkal i prostor před průčelím kostela, kde bylo v roce 1791 zbudováno monumentální schodiště. Když byl následujícího roku postaven hlavní oltář kostela, mohlo se konečně přistoupit k vysvěcení chrámu. Stalo se tak přičiněním olomouckého arcibiskupa Antonína Teodora hraběte z Colloreda dne 7. května 1792.  Bývalé proboštství bylo upraveno na farní budovu pro faráře a kooperátory, kterými byli ještě po nějakou dobu někdejší členové řeholní komunity. Díky úsilí zdejšího faráře Matouše Aloise Bernartha (1786-1798), dřívějšího řeholního kanovníka, byl kostel dále vybavován vnitřním zařízením a zároveň několik obrazových pláten z provenience bývalého kláštera se podařilo uchránit před dražbou jako součást majetku kostela. Zmínky zasluhuje v této souvislosti především rozměrné plátno Jana Kryštofa Handkeho – Klanění tří králů, vytvořené v roce 1746 pro klášterní refektář nebo soubor čtrnácti oválných obrazů svatých Pomocníků vytvořený tímtéž malířem již v roce 1719. interiér kostela Nynější hlavní oltářní obraz Zvěstování Panny Marie ve farním kostele, pocházející ze staršího konventního kostela, je dílem vynikajícího barokního malíře a řeholního člena olomoucké augustiniánské kanonie druhé poloviny 17. století P. Antonína Martina Lublinského. K pracím na interiéru kostela byl na přelomu 18. a 19. století přizván brněnský sochař Ondřej Schweigl,  který v závěrečném období své tvůrčí aktivity provedl v roce 1800 čtveřici bočních oltářů kostela z nichž první dva jsou mistrnými kamennými reliéfy (oltář sv. Kříže a Poslední večeře Páně). Další dva oltáře (sv. Augustina, sv. Jana Nepomuckého) byly doplněny obrazy uvedených světců, jejichž autorem byl Josef Winterhalder ml. Dále se Ondřej Schweigl podílel na realizaci kazatelny a soch hlavního oltáře sv. Lukáše a proroka Izajáše.

    Z duchovních správců šternberské farnosti je třeba připomenout především vynikajícího znalce a profesora orientálních jazyků a hermeneutiky Starého i Nového zákona na teologické fakultě olomouckého lycea P. Jana Babora působícího ve Šternberku v letech 1798-1810, který byl autorem německého překladu Nového zákona a Úvodu ke Starému zákonu, obou knižně vydaných na počátku 19. století.

    Poměrně značnými změnami prošel areál fary a kostela za činnosti faráře Josefa Ospalda (1836-1853), který ke smutku tehdejších měšťanů nechal strhnout někdejší klášterní letohrádek probošta Meixnera na farní zahradě. Ta rovněž doznala velkého zmenšení kvůli stavbě císařské cesty (dnes Opavské ulice). Roku 1847 pak za finanční pomoci šternberských měšťanů byly pořízeny pro věž kostela odbíjecí hodiny.

    Po Ospaldově smrti se stal farářem Jeroným Hampel (1854-1867), někdejší představený olomouckého kněžského semináře. Z finančního odkazu předešlého faráře byly již roku 1854 pořízeny nové kostelní varhany z dílny opavského varhanáře Karla Kuttlera, které tak nahradily starší nástroj, původem z dominikánského kláštera v Opavě. Z velké úcty k tomuto faráři byl přenesen po zrušení městského hřbitova na počátku 20. století jeho náhrobek pod okna farní budovy.

staré varhany     V devadesátých letech 19. století, díky úsilí tehdejšího faráře Ferdinanda Knirsche (1886-1898), došlo k restaurování Sebastiniho malířské výzdoby kostela a rovněž se přistoupilo ke zbudování nových kostelních varhan Karla Neussera z Nového Jičína. Velkým neštěstím proto bylo jejich úplné zničení zapříčiněné požárem v noci z 31. července na 1. srpna 1927. V důsledku požáru varhan byla rovněž poničena fresková výzdoba kostela, která z větší části čeká na opravu až do dnešních dnů.

    Pohnutý životní osud a zvraty doby prožil ve Šternberku farář Dominik Willner (1932-1945). Tento rodák ze Svitav zde působil po mnoho let jako jeden z kooperátorů. Jako velký znalec dějin města a bývalé kanonie publikoval mnohé články v místním periodiku. S tím bylo spojeno i jeho silné nacionální cítění, kterým však byla tehdy prodchnuta většina německy hovořících obyvatel města. Po nástupu nacismu a rozpoutání druhé světové války byl, jako mnozí jiní kněží v odtržených německých oblastech bývalého Československa, perzekvován, což roku 1943 vyústilo v jeho internaci v koncentračním táboře Dachau. Po skončení války se již do Šternberka, odkud bylo odsouváno německé obyvatelstvo, nevrátil. Jeho novým působištěm se stala rakouská farnost Dürnstein (zde se shodou okolností nachází rovněž bývalá kanonie augustiniánských kanovníků), kde v roce 1971 zemřel.

    Duchovní správu šternberské farnosti vedl poté v letech 1946-1972 Josef Pospíšil, který stál před těžkým úkolem, vybudovat základy farního společenství z nově příchozího českého obyvatelstva. Tento proces, ubíjený zvůlí příslušníků komunistické strany a nedostatečnými místními kořeny nově příchozích obyvatel, se rodil jen velmi těžce a teprve v posledních dvou desetiletích přináší mnohé plody.                        

Filip Hradil




    

                             

 

© 2005 Římsko-katolická farnost Šternberk.
Oficiální webové stránky, všechna práva vyhrazena.